Doba od r. 1620 do r. 1634

Albrecht Jan Smiřický svob pán ze Smiřic na Kostelci nad Černými lesy, dubu a Náchodě dne 26. dubna 1621 odsouzen všeho jmění a památka jeho na věčné časy za prokletou a nepoctivou vyhlášena. Ku oněm statkům které které nedílně s blbým svým bratrem byl držel hlasili se různí dědicové a jedině nejbližšímu příbuznému Jindřicha Jiřího ze Smiřic, Albrechtu Václavovi, Eusebiovi z Waldštejna dáno za právo. Dne 30. dubna odevzdáno mu nad týmže právním neschopným dědicem poručenství a 14. června dán mu od desk zemských komorník, aby se s ním statku Smiřických správně ujal. O druhé propadlé statky vyjednáváno zatím mezi Waldštejnem a cís. fiskem dále a ježto onen jíž tehdy ku vinikajícím osobnostem na straně cisařské náležel a se k privilegiu cis Rudolfa z r. 1608 odvolával, dle něhož statky k smrti odsouzených pánů toliko jích příbuzným připadnouti měli a žádný majetek pro velezrádu zkonfiskován býti nesměl. Došlo ku vzájemné dílčí smlouvě dne 2. listop 1622 Rozhodovala při tomto smíru jednak bázeň cisk komisaru, aby na takový způsob i statky druhých rebellu jim neušli, jednak i štědrá mysl cis Ferdinanda II. ale i také neustupnost Waldštejnova který sebevědomě komisarum vyhrožoval. Mě je úplně lhostejno co se s jinými děje, ale já žádám své právo jakožto jediný v Čechách žijící příbuzný Smiřických a též jako poručník blbého Jiřího jejž nedám od vás oloupiti a obrátím se k samému císaři. Císař potvrdil smlouvu s Waldštejnem uzavřenou 17. unora 1623 a témuž jako poručniku Jindřicha Jiřího na rozumu stiženého odevzdány statky Smiřické v ceně 430 564 kop 31 gr. míšensk. V sumě té odhádnut jest statek Semilský s Navarovem na 41 197 kop 19 gr. 2 denáry míš. a smouva uvedená zapsána do desk zemsk v úterý Invocavit (7. března 1623). Však jíž dne 24 dubna t. r. ponechána statky Smiřické Waldsteinovi a jeho dědicům k vlastnímu dědidví a nepozůstaveno na nich nikomu ba ani blbému Jindř Jiřímu jenž byl zatím se svou sestrou Markétou Slavatovou v Holandsku jakéhosi práva či spravedlností. Královským lenním listem ze dne 9. září 1623 postoupeny p. Albrechtu Semily s Navarovem a s jinými statky v mánství z práva zemského propuštěny a z desk zemských vymazány načež je týž převedl v mánství svého vévodství Friedlandského.

Až do bitvy bělohorské byla většina okolního obyvatelstva náboženství evangelického. Páni Smiřičtí, majitelé širého okolí, vyznamenávali se horlivostí ke hnutí evangelickému a úřady ve svých panstvích obsazovali venkoncem osobami stejně u víře smýšlejícími. Rovněž tak zřízeny byly fary okolní Semily, Vysoké, Brod, Nábzí, a Držkov a j. Po bitvě bělohorské počalo přísně s pokatoličtěním č. protireformací. Zejména po roce 1622 když stal se arcibiskupem 23. letý generál řádu křížovnického Arnošt z Harrachů jenž po 3 letech byl od papeže Urbana VIII. jmenován kardinálem. Ve spolku s vládou císařskou bylo započato s přísnou protireformací. Po městech a vsích vysíláni katoličtí misionáři, nejvíce z řádu jezuitského kteří provázeni jsouce oddíly vojenskými, jali se lid nekatolický obraceti na svou víru. Všecky bohoslužebné řády nekatolické byly zakázány, žádnému nekatolíku nebylo uděleno právo měšťanské, rovněž neobdržel povolení k ženění ani ku křesťanskému pohřbu. Rozkazy o vypovídání kněží nekatolických neměly valného účinku, a proto byly znovu obnovovány r. 1623 až 1624. Podobně Albrecht z Waldštějna, nový pán Semil, působením svého komisaře ve věcech duchovních Jana Ctibora Kotvi z Freifeldu vydal dne 6. května r. 1624 z Freidlandu manifest jimž ze svých panství všecky nekatolické kněze vypověděl. Všude nebylo však možno manifestu tomu vyhověti. Právě krajina podkrkonošská poskytovala dosti dlouho útočiště kněžím nekatolickým. Lesy krkonošské tehdáž mnohem dále zasahovaly do Čech nežli nyní, takže rozptýlené v nich osady byly takřka od ostatního světa odloučeny. I šlechta buď jim přímo přála, nebo aspoň pobytu jejich nečinila překážek. Fary v té době byly bez farářů pro nedostatek kněží katolických. Lid poddaný v té době žil jak ovce bez pastýře. Křty a sňatky byly odkládány na dobu pozdější, pohřby konaly se bez

výkropu, pouze za přítomnosti sousedův, kteří se nad hrobem pomodlili a zesnulého uložili v lůno země.

Mnozí obyvatelé nechtíce přijati víru katolickou a bojíce se proto nátiskův a pronásledování, utíkali do ciziny nebo do lesů, kdež domnívali se býti jisti před pronásledováním. Cizina ráda vítala lidi doma odkopávané. Mezi jinými uvádí se z okolí Žitavě r. 1622 farář loukovský Daniel Vendelín.

Dokud Waldštejn neujal statku Smiřických, bezpečně zdržovali se tu kněží nekatoličtí, pak teprve nuceni byli hledati útulek při horách. Tehdáž Matouš Specinger Černohorský i Jiří Čeconomus Roudnický obrátili se toho r. do Jeseného kdež bez velikých nesnází zůstati mohli až do r. 1634, ačkoli tento statek náležel Waldštějnovi. Poněvadž byl lid násilně obrácen na víru katolickou přičemž mu i jiná příkoří činěna byla, vzchopil se konečně r. 1625 k obraně. Lid od komisařu reformačních, od dragonů je provázející a od nových vrchností katolických k zoufalství dohnaný násilím bojoval proti násilí. V tomto poustání zahynul dříve jmenovaný na katolictví přestouplý Jindřich Ota z Wartenberka. Vítězství lidu bylo však krátké, Pluky Waldštějnovy lid rozehnaly, načež na nějaký čas zavládl pokoj. Po ukončení každé takové vzpoury mnoho lidí uteklo do ciziny, aby se vyhnuli trestům. Ku vylidnění země pomáhal také mor, který r. 1625 zde řádil a který v některých místech i polovinu obyvatelstva za oběť si vyžádal. Poněvadž velký počet far neměl duchovních správců nemohli nemohli jezuité stačiti, aby navštívili všechna místa a tam ve prospěch katolické víry působili. Dle zachovalých register zádušního počtu kostela semilského, bozkovského, ruprechtického a vysockého chovaných ve farním archivu v Semilech, pobyl kněz v Semilech až r. 1627 tedy asi po 2 letech, a to o pouti na den navštívení Alžběty, kdy na útraty záduší pohoštěn byl. Dle týchž účtů byly ke chrámu semilskému připojeny i kostely boskovský, vysocký a roprachtický nemajíce rovněž duchovních správců. Víra katolická na Semilsku ujala se pevněji asi v době pozdější, kdy bylo možno kněžím katolickým častěji do Semil přicházeti a kdy konečně opět stálý farář zde usazen byl. Do té doby byli asi obyvatelé houževnatí nekatolíci takže jím nařízeno bylo, aby všecky své luteránské knihy na rynk k pranýři snesli a je spálili, což se také dne 28. února 1628 stalo.

Nechceš-li ty se škvařiti bludné knihy hleď spáliti dokaváď tobě čas slouží

bys nespad v pekelnou louži.

(konec strany, dole kulaté razítko Obecní úřad Stará Ves)